close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

11. Kapitola→Malý zázrak

10. června 2009 v 10:08 | _VeEeRkÁ_ |  Stmívání
Od doby, co jsem se naposledy viděla se Sebastianem uplynul už měsíc. Nebyla jsem schopná se nikam přemístit, protože kdykoliv jsem se pohnula, to malé co ve mně rostlo dávalo jasný protest, v podobě kopanců. Byl to jen měsíc, ale mé břicho připomínalo spíše čtyřměsíční.
Pár dní po tom, co jsem se to dozvěděla, se mě pokoušeli přesvědčit o tom, že by bylo lepší dát mé dítě pryč, ale to jsem nedovolila. Ať už z toho vyroste cokoliv, bude to moje a Sebastianovo dítě. Sebastian mě chtěl vidět a já jeho taky, ale nebylo to možné. Jessica mi říkala, že je zoufalý, že chce vidět mě i mé bříško, ve kterém nosím jeho syna, nebo jeho dceru. Bylo mi ho líto, ale teď jsem se hlavně soustředila na porod, který mě podle všeho čekal jen za krátkou dobu. Snažila jsem se vždy na krátkou dobu nahlédnout do mysli toho drobečka abych věděla, co potřebuje, abych mu to mohla dát.
Uplynul další týden a moje břicho opět povyrostlo. Mluvila jsem k mému bříšku a to malé se snažilo mi dávat co nejmenší kopance. Začala jsem ho milovat, i když jsem ho ještě neviděla. Přemýšlela jsem nad jmény, které by na něj, nebo na ni, seděli nejvíc. Pokud to bude kluk, bude to Sebastian, samozřejmě po tatínkovi, ale jméno holky jsem nevěděla. Asi to nechám na Sebastianovi.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě Tim, když mě přišel zkontrolovat.
"Docela fajn. Kdy odhadujete, že se narodí?" zeptala jsem se ho a upřela jsem na něj svůj zrak.
"Nedá se to přesně říct, protože nic takového jsem ještě neviděl a nevím jak rychle to v robě roste, ale odhaduji že tak dva týdny." Řekl mi Tim svou domněnku a dál mi prohmatával břicho.
"Dva týdny?" zeptala jsem se spíše sama pro sebe a nervozita ve mně rostla. Tim to poznal, protože mě pohladil po ruce a mile se na mě usmál.
"Nemusíš se bát, myslím, že všechno půjde jako po másle." Nevěděla jsem, jestli mě chce jen uklidnit, nebo to myslí vážně, ale cítila jsem se o malinko líp.
"Doufejme." Dodala jsem a taky jsem se na něj usmála. Tim pak vstal a odešel.
Někdo zaklepal na dveře a to mě vytrhlo z přemýšlení. Nevěděla jsem kdo to je, protože Marco se vždy přemístil přímo do mého pokoje, Tim tu byl před chvílí a Jessica je u Sebastiana. Nikdo jiný, kdo by mě chtěl vidět mě nenapadal, proto když do dveří strčil hlavu Alex, byla jsem překvapená.
"Ahoj." Řekl plaše a vstoupil dál.
"Ahoj Alexi." Zářivě jsem se na něj usmála a z něj spadla nervozita. Přešel až ke mně. Sedl si na postel a stále se usmíval.
"Tak jsem slyšel, že jsi zbouchnutá." Na jeho ústech se rozlil ještě větší úsměv a hodil pohledem po mém břiše.
"No jasně, pořád musím být nějaká vyjímka." Taky jsem si z toho dělala srandu, ale malému se asi smích nelíbil, protože jsem dostala další kopanec. Neuniklo mi drobné vyjeknutí.
"Bolí?" zeptal se Alex, teď už s ustaranou tváří.
"Ani ne, ale pokud to bude kluk, bude hrát fotbal." Usmála jsem se a pohladila jsem si břicho.
"A co ten tvůj?" zeptal se.
"Sebastian? Co s ním?" nevěděla jsem, kam tím míří.
"No jak to bere? Je rád?" zeptal se mě.
"Samozřejmě, ale vadí mu, že mě nemůže vidět." To mi samozřejmě taky vadí, ale nic se nedá dělat. Do porodu zbývají jen dva týdny.
"Půjdu za kmotra jo?" Alex uměl udělat dobrou náladu, nikdy jsem se s ním nenudila, byla jsem ráda, že se tu ukázal, i po naší poslední debatě.
"Jasný." Slíbila jsem mu naoko a on se opět zazubil.
"Kdy se to má narodit?" ptal se se zájmem.
"Asi za dva týdny." Opět jsem začala pociťovat nervozitu.
"Aha, bojíš se?" zeptal se a položil mi ruku na břicho.
"Ano, bojím. Nevím co mám čekat." Nechala jsem ho, aby mi břicho hladil. Mému malému zázraku se to zřejmě líbilo, protože přestalo kopat.
"Řekni mi něco o sobě." Poprosila jsem ho a čekala jsem na jeho odpověď.
"Nic nového. Pořád mi nikoho nepřidělili, ale s mou smůlou by to byl nějaký starý děda." Nad tou představou si odfrkl a pak se zasmál.
"To jen ty máš takové štěstí, že se necháš od svého svěřence zbouchnout." Tentokrát jsem po něm hodila polštář, ale opět jsem byla za prudký pohyb potrestána.
Když Alex odešel, všechna dobrá nálada se vytratila a nervozita naopak rostla. Jak moc bych si přála, aby vedle mě seděl Sebastian a držel mě za ruku.
Čas utíkal hrozně rychlím tempem, proto když se mihl další týden, začala jsem být přímo hysterická. Nebylo to ani z té bolesti, ale všichni kolem mě mluvili o tom, že s toho může vyrůst zrůdička, ale tyhle zlé představy jsem zaháněla Sebastianovou tváří. Představovala jsem si jeho hnědé vlasy, přesně stejné oči a ďolíčky ve tvářích kdykoliv se usměje. Moje břicho teď vypadalo jako
balón, ale nevadilo mi to.
Ten poslední týden, který mi podle výpočtů zbýval do porodu byl pryč. Každým dnem jsem čekala, že ten drobeček bude chtít jít ven, ale nakonec jsem přestala počítat dny, takže když mě přepadla ohromná bolest ve středu odpoledne, byla jsem vyvedená z míry. Posledních pár dnů u mě seděla nějaká hlídka, která by mohla zavolat pomoc. Bolest nebyla tak hrozná jak jsem čekala, rozhodně se to dalo snést.
"Vydrž, jdu pro Tima." Alex vypadal nervóznější než já, když utíkal pro něj utíkal. Trvalo asi deset minut, než Tim přišel. Jeho výraz mě vylekal. Tvářil se, jako by se mi snažil něco zatajit, jako by nechtěl abych něco věděla.
"Co se děje Time." Dostala jsem ze sebe.
"Ale nic, teď se musíme soustředit na porod." Připomněl mi proč je tady a já jsem pro tuhle chvíli souhlasila.
Celé to proběhlo poměrně rychle a bolest nebyla tak velká, jak se o ní mluví, nebo jak jí ukazují v nějakých těch telenovelách v televizi. Když jsem poprvé spatřila mého syna, rozbrečela jsem se radostí. Samozřejmě, že to nebyla nějaká příšerka, jak říkal Tim s Marcem. Byla tam obrovská podoba na jeho tátu. Na Sebastiana. Pak jsem si na Sebastiana vzpomněla a taky na to, co mi asi Tim tají, ale touha vzít do náruče mého syna byla větší, tak jsem to na chvíli hodila za hlavu. Vyděsila jsem se, když jsem ho vzala do náruče a zjistila, že jeho srdce nebije.
"Time." Hlesla jsem, nebyla jsem schopna slova. Doufala jsem, že bude smrtelník jako Sebastian, ale stal se z něj malý andílek.
"Já vím." Snažil se mě utěšit, ale stejně se mi po tváři rozlily slzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

..Klick..

_kliiick_

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Prokletí domu slunečnic


Image and video hosting by TinyPic
http://i40.tinypic.com/2504hao.jpg

Petice za Roba,přidej Banner na svůj blog...


Taylor Lautner Daily